Jak se žije " docela jinde"

Na Podkarpatské Rusi na řece Tereble nedaleko od Koločavy se nachází vesnička Vilšany (na mapě Olšany) a v ní dětský domov pro mentálně postižené děti. Na první pohled, podle celkem upraveného okolí budov a udržovaných stromů se může zdát, že jde o běžné zařízení, na jaké jsme v naší zemi zvyklí. Opak je však pravdou. V kontrastu s nádhernou panenskou přírodou zažíváte ohromení.

Vejdete-li do první budovy, kde jsou umístěny "chodící" děti, uvidíte chaoticky pobíhající, sedící, kývající se, většinou málo oblečené či napůl obuté děti. Napadne vás, že se snad děti oblékají a připravují na vycházku do zahrady. Záhy však pochopíte, že toto je jejich celodenní činnost.

Zápach, který se vyskytuje po celém ústavu je mnohem silnější v druhé bodově. Tam jsou umístěny děti mladší, děti upoutané na lůžko nebo na vozík. Slovo hygiena zde působí trochu nadneseně. Děti často leží přímo v louži či pomočených plenách, podobných spíše hadrům. Navíc jsou děti často mokré také od nadměrného slinění. Spodní prádlo nebo ponožky tu neznají.

Než se vzpamatujete z prvního šoku, už začíná krmení. Jídla je málo a je velmi špatné, nevýživné a bez vitamínů. Většinou se střídají obilné kaše, k obědu bývá navíc velmi řídká polévka s drobeným chlebem pro zasycení. Pitný režim tu neexistuje. Schopnější děti se krmí sami, ty rychlejší stihnout ujídat i z misek pomalejších . Ležící jsou krmeny. Zdejší ošetřovatelka je schopna nakrmit patnáct dětí za dvacet minut. Děti hltají často ještě velmi horkou kaši a na toto tempo jsou tak zvyklé, že jej vyžadují, i když se je snažíte nakrmit pomaleji.

Materiální nedostatek, se kterým se ústav potýká, se však neprojevuje pouze špatnou stravou. Lékařka nemá k dispozici téměř žádné léky, děti chodí většinou oblečené do oděvů poskytnutých některou z humanitárních organizací, nemají hračky, nemají nic, co by bylo jejich vlastní. Často není ani na prací prášek a hygienické potřeby.

To hlavní, co však dětem chybí, je láska a opravdový lidský kontakt. V ústavu pracují zvláště ženy z okolních vesnic a toto zaměstnání je jejich jedinou pracovní příležitostí. Kromě toho, že má každá na starosti dvacet mentálně postižených dětí, zastávají v ústavu i práce úklidové, praní, atd. Není pak divu, že nemají dostatek času, aby se dětem věnovaly.

Nedostatek citových vazeb, ale také podnětů potřebných pro zdravý vývoj dětí způsobuje psychickou deprivaci, kterou lze jen těžko odlišit od mentálního postižení. Znamená to, že mnohé vilšanské děti by mohly v našich podmínkách navštěvovat pomocnou či zvláštní školu. Tady však žádnou životní perspektivu nemají.

Děti žijí přítomností. Zpívají a kývají se v malých skupinkách, hledají v zahradě spadlá jablka, chodí okny nakukovat do kuchyně a zkoušejí, zda by dnes nedostaly krajíc chleba navíc. Sledují každé zastavení autobusu, jestli náhodou dnes nepřijela na návštěvu máma - slovo, jehož význam neznají, ale které je tajemné a slibuje alespoň na chvíli zahnání nudy.

O loňských prázdninách měla skupina patnácti mladých lidí možnost ve Vilšanech pomáhat. Kromě všeho, o čem již byla řeč, kromě zápachu, bídy a utrpení, které zde prostupuje stěnami, si nemohli nevšimnout také radosti v dětských očích, když si s nimi hráli a touhy po životě, když jim věnovali svůj čas a pohlazení.

Vilšanský ústav bude vděčný za jakoukoliv pomoc, zvláště poté, co se ani jemu nevyhnula vlna povodní na podzim loňského roku. Pomůžeme dětem, jejichž osud neleží v jejich rukou ?

                                                                                                                            Gabriela Voltrová předsedkyně

Mapu některých dalších částí Ukrajiny můžete najít na Ukrajinském map serveru.